V mé praxi se mi stává, že studenti nestíhají. Lekce se krátí, přesouvají, rozpadají. Jako lektorka tak často zůstávám mezi strukturou a chaosem, mezi představou o tom, jak by měla hodina být vedena a realitou. Položila jsem si tedy otázku, jak v tom všem neztratit smysl, energii ani radost z práce? Možná jsem intuitivně našla odpověď, která by mohla spočívat v tom, že přestanu jako lektorka učit – a místo toho začnu své studenty při osvojování cizího jazyka doprovázet.

Nejsi jen lektorka. Jsi také průvodkyně.

V klasickém smyslu se tenhle kurz prostě „odučit nedá“.
Student přichází do kurzu vyčerpaný, mozek mu jede na výkon, protože teď právě řeší něco naléhavého, co si žádá jeho bezprostřední pozornost. Někdy se stane, že má problém dorazit na lekci.
Co s tím?

Pokládám si otázku a experimentuji s odpovědí: Co když takový student nepotřebuje víc obsahu, ale pomoc najít smysl v tom, co už má?

Možná moje role nespočívá v tom, abych dodala látku, ale dala mu prostor, přehled a jistotu.
Pomohla mu zpracovat, co se naučil do tohoto momentu z dostupných zdrojů, videí, podcastů a převedla to do jeho každodenní reality.

Zpočátku jsem to vnímala určitou nedostatečnost. A pak mi došlo, že to není méněcenná role, ale spíše vyšší forma učení – hlubší, vědomější a náročnější na přítomnost.

Přítomnost místo kontroly

Odstoupila jsem od vize perfektního plánu lekce.
U takového typu studenta žádný nefunguje.
Časově vytížený student přijde pozdě, odejde dřív, změní téma – a i to je v pořádku.

Můj úkol není „držet osnovu“, ale číst situaci.
Když mluví o projektu, zkouším z toho vytáhnout jazyk.
Když je unavený, udělám z hodiny jazykové protažení.
Když nic nejde, mluvíme prostě o tom, co mu ten den šlo těžce – v angličtině nebo v němčině.

Vypozorovala jsem, že čím klidnější jsem já, tím víc energie má on.
A právě to je hodnota, kterou do každého setkání se studenty přináším.

Jazyk jako prostor, ne úkol

Všichni jsme unavení z toho, že se máme pořád zlepšovat.
Pro časově vytíženého a povinnostmi zavaleného člověka je lekce často jediný moment dne, kdy si může dovolit nemuset.

Jazyk může být místo, kde se zastaví, nadechne, uslyší sám sebe.
Nemusí být perfektní. Stačí, že je v tom přítomný.

Někdy je nejlepší lekce ta, kde se vlastně „nic nového“ neučí – jen se něco konečně usadí.
A právě tehdy začíná skutečné učení.

Měř malými kroky

Ukázalo se, že u tohoto typu kurzu je úspěch úplně jinde. Jsou to momenty, kdy

• student spontánně použije novou frázi,
• přestane se omlouvat za chyby,
• nebo se prostě zasměje v angličtině nebo v němčině.

Tohle jsou moje signály, že to funguje.
Všímám si jich. Ukládám si je.
Jsou to mé důkazy, že můj přístup dává smysl.

Nedělám z toho svůj problém

Student nestíhá? Jeho věc.
Neodpovídá na e-maily? Jeho věc.
Změnil prioritu? Jeho právo.

Moje práce je být připravená, ne zachraňovat studenta.
Jakmile bych začala přebírat odpovědnost za jeho proces,
ocitla bych se v rolích „náhradní motivace“ a „hasícího přístroje“.
A tam bych jako lektorka vyhořela rychleji než by kurz skončil.
Jsem stabilním bodem, ne záchrannou sítí.

Přestala jsem lpět na dokonalosti

Metodou pokus omyl jsem přišla na to, že lekce, která se zdánlivě rozpadla, není ztracená.
Je jen jiná.
Možná se nestihlo nic „učebnicového“, ale student odchází s pocitem klidu.
To stačí.

Pochopila jsem, že často právě v takových hodinách vzniká největší důvěra.
A kde je důvěra, tam se učí přirozeně.

Nová definice úspěchu

Možná je čas přepsat, co znamená „dobrá lekce“.
Není to počet nových slov, ani správné časy.
Je to tohle:

Student odchází klidnější, jistější, víc propojený se sebou i s jazykem.

A lektorka?
Odchází bez pocitu selhání, protože ví, že držela prostor, když svět studenta padal kolem.

Malá mantra na závěr

„Nejdu učit, jdu doprovázet.
Neřeším, kolik toho stihneme.
Dnes jen udržím jazyk při životě – klidně, s respektem a bez spěchu.“

A ono to funguje.
Ticho, přítomnost a laskavost jsou často ta nejmocnější didaktika, jakou máme.

🪶 Autorská poznámka

Tento text vznikl na základě mých osobních zkušeností, kdy jsem pracovala s lidmi ve vysokých manažerských pozicích a profesionály v extrémním pracovním tempu.
Při pohledu zpět vnímám všechna setkání jako pozvánku k mé lektorské zralosti – ke konceptu výuky, která místo výkonu staví na klidu, vnímavosti a skutečném lidském kontaktu.

Obrázek: Julia M Cameron