Každý někdy potřebuje svého Willyho Wonku

U nás doma bydlí mnoho knižních hrdinů. Někteří však zanechali v našich srdcích nezapomenutelnou stopu. Pokaždé, když zazní jejich jméno, cítíte u srdce takové hřejivé teplo a najednou vás ta vzpomínka přenese do úplně jiných světů. Do světů, kde nechybí radost, odvaha, ztřeštěnost, lehkomyslnost, hravost a smutky, zrada, křivda jsou léčeny úsměvem, pohlazením a nadějí, že dobro stejně vždycky zvítězí, jakkoli se zlo zdá být na první pohled hlučnější, větší, bohatší a mocnější.

Právě čtu knihu The Listening Path od Julie Cameron. V první kapitole se čtenář učí naslouchat svému okolí. Knihu čtu podruhé. Když jsem ji četla poprvé dělala jsem si výpisky.

Teď jsem se k nim vrátila a zjistila jsem, že to bylo přesně před dvěma lety, kdy jsem se do kniha ponořila poprvé.

Tady jsou některé z mých vhledů:

Když jsem znovu četla své výpisky, záměrně jsem se zastavila a naslouchala zvukům kolem sebe.

Tohle by byl můj sobotní soundtrack: tikot kuchyňských hodin, pračka, dětský smích, obracení stránek knihy, klidné oddechování našeho pejska, cinkot lžičky při míchání kávy v hrnku, usrkávání kávy, vrčení ledničky.

Ovšem odpoledne bylo všechno jinak. Změnila jsem prostředí a změnil se i můj soundtrack.

Šla jsem do kina. Vybrali jsme si film o Willy Wonkovi. Jak jsem tak stála v té frontě na popcorn, uvědomila jsem si, jak moc jsem hluku velkoměsta a hlučícího davu odvykla.

Na film jsem šla bez očekávání. Nic jsem o tom příběhu nevěděla. Postupně, jak se celý příběh začal přede mnou odvíjet, věděla jsem, že jsem tu správně. Něco ve mně se začalo radovat a poskakovat a tleskat.

Aby ne, když existuje svět, kde můžete po snězení čokoládové pralinky létat, nebo dostat takový nápad, který vás vyvede z každé bryndy nebo si ze žirafy uděláte kamarádku.

Ve filmu se to hemží vtipnými scénami a hláškami. Hugh Grant je opět k sežrání. Více ti neprozradím. Běž se podívat.

To nejdůležitější ale přišlo na konec.

K tomuhle střípku moudrosti se budu vracet, pokaždé, když se budu chtít podělit o svou “čokoládu”, tedy o to, co vím o světě cizích jazyků.

Tady je:

“The secret is…it’s not the chocolate that matters. It’s the people you share it with.” -Willyho maminka

Myslím si, že každý někdy potřebujeme svého Willyho Wonku a jeho báječný čokoládový svět. Potřebuje něco, co nám bude přinášet potěšení a radost, kde si můžeme zase chvilku hrát, jak píše Julia Cameron:

Přeji ti krásný čas ve společnosti cizích jazyků