Vzdát to, když máš chuť skončit, nebo nevzdat to?

Dnešní příspěvek začínám otázkou. Vzdát to či nevzdat to? Nechat věci být či pokračovat dál?

 

Vlastně je to moc zajímavá otázka, se kterou se osobně vypořádávám i já sama v sobě a to pokaždé, když dorazím na rozcestí. Když vidím, cítím, že cesta, kterou jsem se vydala a která byla pro mě moc důležitá v tom daném časoprostoru, již dospěla do svého konce. Svoji realitu si tvořím sama. Vše je kreativní proces.

 

 

Nejprve hledáte ideu, o čem vlastně budete psát. Pak jednoho krásného dne držíte v ruce deníky vám ještě neznámé osoby. Postupně stránku za stránkou se vám před očima otevírá neuvěřitelně zajímavý příběh. Společně s příběhem se vám otevře cesta, jak mít k jeho autorovi ještě blíž. Začnete cestovat do míst, kde žil, která navštívil a která ve svých denících popisoval. A tak se ocitáte v Anglii, v Heidelbergu, v Basileji, Bernu a Ženevě. Postupně začínáte vnímat i jeho myšlenkový svět. Čím žil, o čem přemýšlel, koho potkával, kdo a co pro něj bylo důležité. Máte k sobě tak blízko.

A pak přijde okamžik, kdy ve své knize dopíšete poslední stránku. Kniha projde korekturami, recenzním řízením a najednou se vše zhmotní v podobě knihy. Tu berete jemně do ruky, přivoníte si k té novotě jako k čerstvě narozenému miminku a pak jí dovolíte, aby začala žít svým vlastním životem. A ona si hledá místo v univerzitních knihovnách po celém světě, v knihkupectvích a na poličkách milovníků historie raného novověku.

 

 

Bylo to poprvé, kdy jsem ve svém životě ten proces zrození a ukončení. Nádechu a výdechu. Znám spousty lidí, kteří píšou knihy jednu za druhou. Já to mám jinak. Nechávám k sobě přicházet projekty intuitivně. Kniha si mě našla sama. Jak to funguje, moc krásně ten proces popisuje Elizabeth Gilbert ve své knize Velké kouzlo.

 

 

Možná to není vždy o tom, jak dlouho na daném projektu pracuji, ale o té zkušenosti samotné, o správných a špatných rozhodnutích, o poznání sebe sama, kým jsem, když do projektu vstupuji a kým se v průběhu projektu stávám. Co kultivuji – soupeřím, posuzuji, kritizuji, odmítám nebo přijímám, zkoumám, učím se.

 

 

Nevím, zatím si s těmi myšlenkami jen hraji. Jen mě k tomu napadá ještě jedna věc.

 

 

Zajímalo by mě, jestli se i přes všechny ty životní pády, kotrmelce, nezdary, ale i za vše, co se vám povedlo a vůbec za to, co jste všechno zvládli v životě, ale i při svých toulkách krajinou cizích jazyků, dokážete POCHVÁLIT a OCENIT.

Včera jsem viděla, že je to to nejtěžší a někdy nejsme vůbec schopni ta slova najít. A tak vás chci podpořit, zkuste to nejprve v češtině, pak v angličtině a pak přidejte třeba němčinu. Jak vám při tom je?

Přeji vám krásný čas ve společnosti cizích jazyků