Tři dcery Eviny a jejich příběh s cizími jazyky

V minulých dnech jsem měla tři zajímavé rozhovory se třemi ženami o cizích jazycích. Jejich slova mě tahají za rukáv a já cítím potřebu je sem dát, protože to někomu může pomoct. Kdo ví? Všechny tři jsou nádherné, ve svých oborech uznávané a okolím milované ženy. Každé z nich do života vstoupila potřeba, nutnost nebo touha naučit se cizí jazyk. Možná, že tušíte, že podstata těch rozhovorů nebyl jazyk samotný, ale vztah k němu.

 

Věřím, že nezbytnou součástí funkčního a oboustranně prospěšného vztahu je ROVNOVÁHA. V těch rozhovorech jsem bytostně vnímala, že tam něco postrádám. Chyběla tam jedna esence – LÁSKA. Láska k danému jazyku, vřelý zájem o něj, touha poznat ho blíž a ponořit se do něj hlouběji a přijmout ho takový, jaký je, se všemi svými podivnostmi. Zbystřila jsem a ptala se sama sebe, co tam převládá. Napadala mě slova – ROZUM, LOGIKA, PRAGMATIČNOST, REZISTENCE, POCHYBY O SOBĚ SAMA, ODMÍTÁNÍ SEBE SAMA, TOUHA MÍT VĚCI POD KONTROLOU. Jsem vděčná za tyto rozhovory. A chci říct, že to není špatně. Vůbec ne. Ráda věci zkoumám z jiného úhlu pohledu a tímhle textem chci jen přivést čtenáře k zamyšlení. Zajímají mě přesvědčení, která máme a která na nás mohou působit jako zaklínadla, aniž bychom si to uvědomovali. Chtěli bych, abychom se na to podívali blíž a položili si otázku: „Jak to mám já?“, „Je to, to, co tvrdím, skutečně pravda nebo iluze, která mě chrání před něčím, co má mnohem hlubší kořeny?“ a „Jak v tom mohu být pravdivá, především sama k sobě?“ Vše nechávám otevřené a v prostoru úvah.

 

Co myslíte, jak dlouho u cizího jazyka zůstanou s tímto přístupem?

 

Příběh Anny

„Tak ráda bych šla s touto kolegyní na večeři, ale necítím se v angličtině tak pevná v kramflecích, abych tam šla a kdyby tam byly moje kolegyně, které anglicky „opravdu umí“, vím, že bych neotevřela pusu už vůbec, tak moc potřebuji mít věci pod kontrolou, a když to necítím, radši se do toho nepustím.“

Můj vzkaz tobě:

„Drahá Anno, a co když pustíš všechen ten tlak a tu tíži, kterou s sebou nosíš. Uvolni se. Nádech. Výdech. Co je větší? Tvá touha jít na večeři s někým, koho chceš poznat blíž, nebo tvůj strach z toho, že budeš nedokonalá, že nepřipravená, zranitelná? A co když je právě tohle tvoje příležitost, jak kultivovat laskavost a jemnost vůči sobě samotné a stejně tak odvahu. Tolik jsi toho přeci už zvládla. Je to jen jedna večeře.“

Příběhy Beáty

„Ach, ten jazyk je tak krásný. Jenže k čemu mi to bude, když ho nikde nepoužiju. Raději o tom budu mluvit a snít. Když o tom přemýšlím, vlastně se mi do toho nechce věnovat čas a energii, když mi to nic nepřinese, nebudu z toho nic mít.“

 

Můj vzkaz tobě:

„A co když učení jazyka není o výsledku a odměně, ale o cestě samotné? Beo, co ty víš, kdy se ti bude hodit? Možná ne dnes, možná ne teď, možná ten pravý čas ještě nepřišel. Ale máš-li touhu která se ti vrací a tahá tě za rukáv, naslouchej. Je to zpráva.“

 

Příběhy Evy

„Pracuju tam už rok a celý rok dělám všechno proto, abych nemusela německy mluvit. Zarputile mlčím. Nechci mluvit. Vždycky z toho nějak vybruslím.“

Po chvilce přemýšlení Eva pokračuje: „Jenže, oni přicházejí i lidé, se kterými si povídat chci a nejde to, mám svázané ruce. Tolik bych jim chtěla říct, když budu vědět, co je trápí na duši, bude se mi lépe pracovat s jejich tělem. Ta stresem zamrzlá místa najdu rychleji, budu vědět, který olej jim pomůže. Jenže nemluvím na to dost německy. A k tomu vždycky u mně vyhraje lenost to nějak změnit.“

 

Můj vzkaz tobě:

„Moje milá Evo, a co když pošleš lenost na dovolenou, a povoláš tu, která měla jazyky ráda. Ta, která ti pomáhala se je naučit. Volá na tebe, tak proč si jí nevšímáš? Proč ji nedáš prostor? Je tady pro tebe. Vyslechni ji. Ona už na tebe netrpělivě čeká.“

 

A tak to je. Naštěstí může být všechno jinak. Každý příběh se dá přepsat a nám pak mohou v cizích jazycích narůst křídla.