Důvěra

Důvěra

Byl to moc zajímavý rozhovor. Mám štěstí na studentky, které si kladou otázky a mají touhu objevovat samy sebe skrze cizí jazyky. Jsem za každou z jejich otázek nesmírně vděčná.

Velmi často se totiž na začátku spolupráce téměř pokaždé setkávám se dvěma „překážkami“ a to jsou přesvědčení a očekávání, se kterými ke mně studentky přicházejí.

V jejich slovech navnímávám, jak mají už předem vytvořené názory na to, jak výuka cizích jazyků musí vypadat, co se tam musí odehrávat, na to, jakou hodnotu to pro ně má, jakou cenu jsou ochotné za to zaplatit, jakého výsledku potřebují dosáhnout a také o tom, jestli na to skutečně mají nebo ne.

Právě teď se mi dostala do ruky knížka Sheily Darceyové „Prokreslete se do pohody. Kresba za kresbou.“ Knížka se mi do rukou dostala nedopatřením. Říká se ale, že náhody neexistují. A možná na tom tvrzení něco pravdy bude.

Včera jsem si povídala se svojí studentkou o její cestě s angličtinou. Během rozhovoru jsme narazily právě na její počáteční očekávání a přesvědčení ve vztahu k angličtině a k její výuce, která však pomalu s každým dalším setkání opouští.

A dnes tu sedím s knížkou, beru pero do ruky, abych si u malování odpočinula a pustila myšlenky po větru. Jsem právě v sedmé kapitole, jejíž zadání zní: „NAKRESLETE DŮVĚRU“.

Ve svém úvodním slově k této kapitole vypráví autorka o tom, jak pokaždé, když začíná s novou kresbou, chce, aby se na stránce odrazila její hodnota, aby to, co nakreslí bylo dokonalé dílo, které ji bude reprezentovat. Dále píše, jak hluboce si uvědomuje, že si chrání potřebu uznání a ocenění a jak bytostně vnímá své nezdravé puntičkářství.

Při čtení těchto řádku se mi vrací včerejší rozhovor s mojí studentkou. Napadne mě, jak si jsou tyto dva příběhy podobné. Pokračuji dál ve čtení.

Na dalších řádcích autorka vypráví příběh své účetní o tom, jak ona vnímala kurzy akvarelu. Tady jsem zbystřila, protože o tom sama něco vím. I já jsem se přihlásila do kurzů akvarelu a pak chodila na artekruhy, abych poznala samu sebe skrze barvy a tahy štětcem. Tušila jsem, že tato zkušenost nesmírně důležitá a že tam objevím něco pro mě velmi cenného.

Bylo to jedna z nejhlubších zkušeností, kdy jsem se učila důvěře v tvůrčí proces, s každým novým obrázkem se potkávala se svým kritickým já a učila se pouštět svá očekávání, přesvědčení a pouštěla tlak na to být dokonalá, protože jsem se musela vypořádat s pocity vzteku a smutku z toho, že moje obrázky nevypadají na čtvrtce ani zdaleka tak dobře, jak jsem si je ve své mysli představovala.

Vůbec jsem si přitom tehdy neuvědomovala, že jsem se tím vlastně uvěznila v ohrádce jménem SNAHA. O dokonalost jsem se neustále snažila už od malinka a byla jsem opravdu moc zklamaná, když to nedopadlo. Byla jsem na sebe opravdu přísná. Dnes už vím, že to bylo dané prostředím, ve kterém jsem vyrůstala.

Až teprve nedávno jsem si přišla na to, že jsem v té době neměla nikoho, kdo by mi řekl, že podstatné je tvoření samotné, že to, co skutečně naplňuje, je ten moment, kdy vybíráte barvy, kdy patláte jednu barvu přes druhou, kdy máte ruce špinavé od temper a obrovskou radostí je obtiskáváte na čtvrtku plnou dalších barev. V tu chvíli tam není snaha. To co prožíváte je dětská radost, bytí v přítomnosti, zvědavost, lehkost, hravost a uvolnění.

Ten obrovský, pro mě však zásadní a oči otevírající, kontrast mezi touhou po dokonalosti a mezi radostí z tvoření jsem si uvědomila, když jsme pak v jednom z artekruhů malovali společnou etudu na téma básnické sbírky Oldřicha Mikuláška „Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt“.

Představte si, že namalujete nádherného bílého psa jako z filmu Waltera Disneye a někdo vám do toho vstoupí a namaluje obrovské černé ryby s ostrými zuby připomínající piraně a prakticky vám tak celý obrázek „zničí“, i když vlastně ne. Jen vám nabídne jiný úhel pohledu a říká tím, a co když i tohle je v pořádku.

Potkat se se všemi emocemi, vnímat, co se v tom prostoru děje, vnímat, co jste ochotni přijmout a co ve vás vyvolává odpor, co odmítáte, cítit, co vás posiluje a co oslabuje, naučit se odpoutat se od původní idealistické představy a otevřít něčemu, co vás může dovést k vnitřní transformaci a k uzdravení bolavých míst na duši, bylo velké a hluboce léčivé poznání.

Právě skrze arteterapii a malování jsem si jako lektorka uvědomila, jak důležité je všechny pocity, pochybnosti ve vztahu k cizím jazykům zkoumat, zpochybňovat a vnímat je jinak.

Sheila Darceyová k tomu píše:

„Často se zuby nehty držíme přesvědčení, která nám ubližují nebo v našem životě k ničemu nejsou. Tyto názory nás drží na místě a brání nám, abychom si rozšířili obzory.“

Jsem ráda, že moje studentky mohou díky naší spolupráci svá hluboce ukotvená přesvědčení postupně pouštět a opouštět, krok za krokem se do procesu učení uvolňovat, přestat se tolik snažit o dokonalost a místo toho v cizím jazyce objevovat své skutečné a pravdivé já, najít důvěru v sebe sama a ve své

schopnosti.

Většina velkých proměn vychází ze stovek drobných a téměř nepostřehnutelných krůčků, které děláme na své cestě. – Lori Gottliebová