Přišel den, kdy jsem se jako lektorka cizích jazyků ocitla na pomyslném rozcestí. Tradiční přístup k výuce cizích jazyků mi přestával dávat smysl. Práce s učebnicí na principu úvodního článku, slovíček a v tom zakomponované gramatické jevy, které se následně procvičovaly v drilovacích a nebo překladových cvičeních.
Postrádala jsem lehkost a hravost. Dnes, když se ohlížím zpátky, tak malinko podezřívám malou Miru, která tam někde uvnitř mně na to koukala, znuděně to pozorovala a její jediná reakce bylo takové znechucené zívání a otázka. “A co jako? To myslíš vážně? To je nuda!”
A tak jakkoliv jsem snažila stříhat kartičky, tvořit hravé materiály, pořád to nebylo ono. Mám teď před sebou scénu z filmu V hlavě (v angl. originále Inside Out, 2015) a vidím tam postavičky Smutku (Sadness) a Nechuti (Disgust), jak tam stojí u řídícího panelu a snaží se s tím něco dělat.
Učení cizích jazyků se zkrátka bere moc vážně. Dospělácky. Tedy, musím mluvit za sebe, protože znám spousty báječných lektorek, které si to nastavily jinak, a já jsem moc ráda, že tady jsou a že jsem se s nimi potkala a mohla od nich spoustu věcí odkoukat.
Když jsem stála na té profesní křižovatce, uvědomila jsem si, že k výuce přistupuji tak nějak akademicky, protože to v té době opravdu tak bylo. Působila jsem na univerzitě, psala odborné články o historickém vývoji němčiny, ležela jsem v archivních pramenech ze 16. století a k tomu vyprávěla o významných dílech starší německé literatury jako byla Píseň o Hildebrandovi (Hildebrandslied), Píseň o Nibelunzích (Nibelungenlied). Byla jsem obklopena díly takových velikánů jako byl Gotfried von Straẞburg, Wolfram von Eschenbach nebo Walter von der Vogelweide.
Milovala jsem německou gramatiku. Všechna ta její zákoutí. Lidé se učí jen zlomek toho, co jim může nabídnout. Když se potkají s minulými časy, nevidím v nich víc, než jednotlivé tvary, které jsou mnohdy těžko zapamatovatelné. Já znám jejich dávné příběhy a vím, odkud se vzaly. Nepravidelná slovesa, pravidelná slovesa, způsobová slovesa mají tak neuvěřitelně zajímavou historii. Někdy je mi smutno, že o ni už dávno nikdo nestojí.
Když vykládáte takový předmět jako je historická mluvnice němčiny, pak se znovu musíte vypořádat s otázkou: “Ty jo, jak jim to mám říct, aby to pochopili?” A tak přišla další fáze tvoření. Jenže to pořád nemělo tu šťávu, i když jsem v té době dělala to nejlepší, co jsem uměla.
Chvilku mi ještě trvalo, než mi došlo, že jsem moc v hlavě, že jazyky vnímám optikou logiky, systému, struktur, ale že je to celé takové šedivé, neživé, místy vyprahlé, těžké, komplexní. Zkrátka všechno jen ne lehké, radostně, hravé, praštěné, odvázané, svěží, odvážné.
Když mi tohle docvaklo, něco ve mně řeklo: “Super, konečně ti to došlo. Tak pojď, já ti ukážu, co by mě bavilo.” Tady někde začalo jedno velké dobrodružství. Zdálo by se, že to byl krok zpátky, ale nebyl.
Bytostně jsem potřebovala do svého lektorského života pozvat radost, hravost a kreativitu. Jinými slovy kreativní psaní, journaling, hand lettering, doodling, poetickou kresbu, arteterapii.
To byl moment, kdy jsem dostala klíče od neobyčejného zdroje, od kouzelné zahrady, kde nikdy nedochází inspirace.
Na co jsem si přišla a proč nedám na tyto kreativní techniky dopustit se chci rozepsat na následujících řádcích.
Už jako malá holka jsem psala moc ráda. Pohledy z prázdnin, dopisy, deníky, krátké příběhy. Jenže jednoho dne se stalo to, že jsem dostala špatnou známku z práce, na které mi hodně záleželo, a byla jsem přesvědčená, že se mi povedla. Dala jsem do ní všechno a má očekávání byla opravdu vysoká. Jenže pak přišla studená sprcha nejen na papíře, kde byla ta hnusná, pro mě nepřijatelná známka, ale i ve formě slov mého učitele češtiny.
Tam někde se to stalo – zauzlinka, zámotek, chomáč nezpracovaného zklamání, smutku a rozčarování. Tenkrát jsem nevěděla, jak se s tou situací vypořádat zdravým způsobem, a tak jsem tento zdroj svojí radosti zamkla a klíč k němu zahodila.
K psaní jsem najednou začala mít odpor, projevil se u mě perfekcionismus, sebepodceňování, pochyby a nekonečné hledání výmluv a věcí, které mě od toho spíše odváděly.
Jenže to od čeho nejvíce utíkáte, vám nedá spát, je to ten tichý hlásek, který touží po tom, aby jste mu věnovali pozornost. Jednoho dne jsem tomu všemu řekla jedno velké dost a začala se pídit po někom, kdo by mi s tímhle spisovatelským blokem pomohl.
Strach ze psaní překonáte jedině tím, že ho přijmete a že se smíříte s tím, že prostě budete psát i blbě, že to, co vytvoříte, bude úplný propadák. Prostě se ze svého strachu z psaní vypíšete. Nejdřív píšete pro sebe. Pak si můžete najít někoho, kdo vám vytvoří potřebný bezpečný prostor a kdo vám řekne: “Jsem tady pro tebe. Naslouchám. Cokoliv v této chvíli potřebuješ říct, napsat, je v pořádku. Přijímám vše, co nyní do prostoru vnášíš. Přijímám tvůj příběh.”
Tohle můžete udělat vy a tím, kdo vás přijme, mohou být stránky vašeho deníku, nebo pak skutečný mentor či mentorka. Když jsem se začala kreativnímu psaní a journalingu věnovat více do hloubky a opravdu začala dělat to jediné, co jsem potřebovala dělat, tedy psát, všechny strachy se rozpustily.
Od té chvíle, kdy jsem začala psát pro psaní samotné, je psaní to, jak si tvořím život. Psaní je láska, výživa pro moji duši, hojivý balzám na moje trápení, zklamání i prožitou zradu. Veškerá dramata mého života se odehrávají na stránkách mých deníků. Tam je opečuji, tam pak zůstávají a do života už si je netahám.
Psaní je pro mě nádech a výdech. S každým slovem, které napíšu, se ještě více nadechuji do života a říkám mu ano. Už si nestojím v cestě. Už si nepodrážím nohy. Prostě jen píšu. S každým napsaným textem se cítím živější. Proto tak ráda vymýšlím a tvořím materiály, které kreativní psaní a journaling v angličtině a v němčině podporují.
“Keeping a sketchbook or illustrated journal is a creative way to breathe life, joy, calm, and color into all of your days, even the ones that seem to pass without much excitement.” – Samantha Dion Baker
Potom, co jsem se rozepsala a postupně plnila slovy stránky svých deníků, začala jsem se porozhlížet i po jiných možnostech kreativního sebevyjádření, které by zároveň podpořily moje jazykové znalosti angličtiny, němčiny a francouzštiny.
Jednoho dne jsem na www.skillshare.com objevila kurz Sketchbook Illustration for All. Draw Your Day With Watercolour and Pen. Zapsala jsem se do něj a objevila úplně nový svět plný barev. Se Samanthou jsem si domluvila i individuální lekci a bylo to moc fajn.
Vzala mě za oponu své práce a ukázala mi, jak se mám dívat kolem sebe, jak pracovat s obyčejnou tužkou, centropenem a jak to propojit s akvarelovými barvami. Samantha o tom moc hezky píše ve své knize Draw Your Day. An Inspiring Guide to Keeping a Sketch Journal.
A tam mě právě oslovila tato slova:
” So I made a commitment to include some drawing practice on each page of my journal… I gained confidence. At that point I decided not to just draw random sketches, but to use the pages to draw a true record of my life. … Recording my days and sharing them forced me to slow down, to appreciate all of the big and little things that happened each day, to take risks, and to really think about my process.”
A tak jsem zpomalila i já a začala jsem malovat. Do života mi vstoupily akvarelové barvy, štětce různých velikostí, skicáky. Něco ve mně začalo tát. Učila jsem se dobře dívat, hledat zajímavé podněty. Malovala jsem oblíbené hrnky na kávu, nové šaty, krabičku od čaje, květiny ve váze, borůvkové koláče, Oreo sušenky nebo titulní stránky knížek, které jsem právě četla. Moje sebedůvěra rostla s každým dalším obrázkem.
Přihlásila jsem se tedy ještě na další kurzy. Inspirovala mě Meera Lee Patel v kurzu Drawing for Personal Growth: 5 Exercises for Self-Discovery. Tam jsem se učila projevit prostřednictvím barev takové osobní kvality, jako to, co mě činí jedinečnou, potkala jsem se svými strachy, nebo jsem se učila kultivovat pomocí akvarelových barev vděčnost.
Mariya Popandopulo mě v kurzu Fun and Easy Watercolors: Drawing Cookies and Pastry naučila malovat sušenky a různé dobroty z listového těsta a v kurzu Fun and Easy Watercolors: Draw a Beautiful Coffee Illustration jsem se naučila malovat to, čeho se nemůžu vzdát, latte a cappuccino.
Jak se postupně plnily stránky mých ilustrovaných deníků, cítila jsem, že přišel čas, abych se ponořila do větších hlubin a nechala promluvit spodní proudy. Toužila jsem se potkat se svými stíny a pozvat do života úplně jiné barvy. Vstoupila jsem do kurzu arteterapie.
Byl to velký skok od určité stylizace k jisté syrovosti a pravdivosti. Během kurzu jsem měla spousty intenzivních zážitků, ale existuje jeden obrázek, který mě změnil a svým způsobem osvobodil. Byl to moment, kdy jsme použili tempery a mohli si namalovat, co chtěli. Vzala jsem snad všechny barvy i těch, kterým jsem se tolik bránila – byla mezi nimi černá, hnědá, zelená, karmínově rudá. Bylo to jako party se strachem, vztek, křivdou, znechucením a odmítnutím. Jo, pozvala jsem si zábavné hosty.
Všechno to šlo ven. Ten pocit propojení rukou, barev a papíru byl tak osvobozující. Ten obrázek byl na první pohled dost temný, ale já jsem byla nesmírně šťastná. Jak jsem byla v tom rozmaru, vzala jsem si bílou temperu, dala si ji na ruce a poťapkala jimi celý ten výtvor. Cítila jsem, jak se v mém těle něco nadechlo a uvolnilo.
Křeč, popírání, touha po dokonalosti, to vše odešlo. Nahradila je radost z matlání a patlání. A pak mi to došlo, nikdy jsem se nemohla ušpinit jako malé dítě. Malá holčička v čistých bílých šatech. Nejvíc zamazaná jsem byla ve svém životě snad jen od antuky po každém volejbalovém tréninku, ale to bylo pocitově něco úplně jiného.
Arteterapie mi pomohla přijmout nedokonalosti, ocenit a pozvat do života uzemňující barvy, kterým jsem se do té doby ve svém životě a kreativním sebevyjádření spíše vyhýbala.
Pro učení cizích jazyků jsem si vzala právě tenhle moment. Vidět celý proces učení jako prázdnou plochu čtvrtky, posvátný prostor pro sebevyjádření, a pak ji začít plnit buď volně tak, jak vše přichází, nebo podle zadaného tématu.
Přijmout, co tady je a neodmítat nedokonalost, vnímat, co jsem ochotna přijmout a co odmítám, kde mám svoji rezistenci a co mi pomůže se s ní vyrovnat. Vnímala jsem, kde se podceňuji a naopak přeceňuji, kde přeskakuji a jsem rozlítaná, kde odmítám naslouchat sama sobě, kdy soudím, kdy kritizují, kdy závidím.
Zpytovala jsem sama sebe, své myšlenky, svá omezení a přesvědčení. Promalovala jsem se svým strachy, hněvem, pocity bezmoci, zranitelností, odmítnutím a dalšími tajemnými kouty svého vnitřního světa, abych na druhé straně našla obrovskou úlevu, odvahu, pokoru, sebedůvěru, radost a lehkost.
V tomhle ohledu vnímám arteterapii jako cennou techniku pro odbourávání nejrůznějších limitujících přesvědčení a mentálních zauzlení a strachů a jako hojivý balzám pro ty části mně samotné, které mohly být viděny a konečně uzdraveny.
Sheila Darceyová popisuje ve své knize Prokreslete se do pohody. Kresba za kresbou poetickou kresbu následujícími slovy:
“Ve svém jádru je poetická kresba kreativním vyjádřením, které podporuje vaši schopnost identifikovat emoce, zpracovávat zážitky a uvědomovat si výsledky… Ze začátku si to vše můžete prostě představit jako zdravý způsob vyjadřování emocí. Způsob, kterým ze svého těla na stránku přenášíte hněv, smutek, úzkost nebo radost a který vám dovoluje dosvědčit to, co skutečně cítite, bez strachu či odsudků.”
Díky této technice jsem zase na chvíli opustila svět barev a vrátila se k černému centropenu (širokému a tenkému) a k nelinkovanému bloku. Prázdný bílý papír ve mně vždycky budil pocity stísněnosti a jednoho velkého “Nevím.” Teď, když se věnuji poetické kresbě tenhle pocit kamsi zmizel. Jednoduše není.
Prostě začnu kreslit. Autorka knihy Sheila Darceyová říká, že pero je cenné v tom, že se ním nedá gumovat. Když kreslíte perem, každá chybka tam zkrátka patří. A má svou výpovědní hodnotu.
Postupně jsem se tak na papíře potkala s nadějí, důvěrou, přesvědčením nebo odvahou. Jsem z celého tvůrčího procesu příjemně překvapená.
Díky tomuto přístupu jsem si znovu připomněla a vlastně i dala svolení ke zpomalení, k malým krůčkům. Potkávám se tady opět s nedokonalostí, s vlastním omezením, vnímám, které vzory a struktury se opakují, učím se být vnímavá k různým nuancím.
A právě v tomto ohledu vnímám v poetické kresbě skrytý potenciál i pro výuku cizích jazyků. Pomáhá se naladit na sebe a najít svoji vlastní frekvenci tak, abychom se mohli nejen slyšet, ale i si naslouchat.
Inspirace
Bára z Nikolajky napsala o krasopsaní, že jí připomíná meditaci, a já mohu její slova jen podepsat. Vždycky jsem si moc ráda hrála s písmenky a milovala jsem ručně psané dopisy, pohlednice, zkrátka všechno.
Krasopsaní jsem si pozvala do života, protože jsem si zase chtěla s písmenky hrát a chtěla jsem vědět, jak se to dělá, aby vaše písmenka připomínala ta z dopisů Elizabeth Bennetové ze slavného románu Jane Austenové Pýcha a předsudek.
A tak jsem se stala zase začátečnicí a učila se základům krasopsaní neboli ručního ozdobného psaní. Do života mi vstoupil nejen brush pen – štětečkové pero, ale i knihy o kreslení písma a cvičebnice krasopsaní, k nimž patří i Krasopraxe od Báry z Nikolajky. Začal trénink trpělivosti a sebedůvěry. Začátky byly krušné, ale radost ze psaní veliká. Tak nějak jsem tušila, že nutně nepotřebuji mít speciální talent, ale že o mém úspěchu rozhodují jen pravidelnost, píle, cvik a trpělivost.
Lettering je umění, jehož podstatou je kreslení nádherných písmen. – Tanja “Frau Hölle” Cappelová.
Krasopsaní jsem si oblíbila, protože uvolňuje mysl, učí soustředění a plynutí a člověk si u toho opravdu báječně odpočine. Moc krásně se dá uplatnit třeba při přepisování nejrůznějších inspirativních a motivačních citátů nebo pro ručně psaná přání, jmenovky nebo gratulace. Zkuste to a budete překvapeni, co objevíte.
Inspirace
Další z kreativních technik, která si získala mé srdce a moc ráda se jí věnuji, je tzv. Mandala Art. Mandaly mě přitahovaly dlouho. Mám doma několik sešitů a omalovánek. Jenže mi vždycky přišly moc komplexní a vyžadovaly hodně trpělivosti. Na jaře jsem našla mandaly Blanky Sýkorové a tam mi došlo, že to, co jsem potřebovala, abych v nich opravdu našla zalíbení, byla jednoduchost. Tedy naprostý opak toho, co nabízejí omalovánky na běžném trhu.
Blanka Sýkorová tvoří mandaly ručně a vždy s určitým záměrem. K mandalám také vytvořila dva průvodce, kde píše o významu barev a tvarů v mandalách.
Mandaly jsem vybarvovala intuitivně, pouze jsem si vybrala téma, které jsem si chtěla výtvarně zpracovat. Byl to moc zajímavý proces. Na jeho počátku stálo vždy nějaké téma spojené s mým osobním nebo profesním životem, pak jsem si vybrala mandalu, která s danou situací byla v souladu, následně jsem si rozložila pastelky a vybírala ty, které mě volaly.
Jejich volba dodávala mandale patřičnou dynamiku, zář, nebo naopak jí tlumila. Další věc, která mě zaujala, byla moje touha určitá místa zvýraznit, dát jim prostor. Přemýšlela jsem i o kombinací barev.
A pak jsem pozorovala, jak na to reaguje moje tělo. Někdy jsem byla při malování zarputilá, někdy uvolněná, někdy mi bylo všechno úplně jedno. V určitých momentech jsem jednotlivé části vymalovávala s poměrně velkou intenzitou, jako by všechny nahromaděné emoce musely ven. Moc mi tady pomohla červená, která má v sobě právě rychlost, energii a vitalitu, ale i neklid nebo hněv.
Pro učení cizích jazyků je Mandala Art skvělým pomocníkem u témat, kde se hovoří o emocích, kde se narazí na nezpracované chuchvalce strachů a omezujících přesvědčení, kde je třeba najít rovnováhu mezi hlavou a srdcem, nebo si pohrát s nedostatkem soustředění a naopak zklidnit mysl, nebo rozproudit energii, vnést do procesu učení radost a lehkost.
Na konferenci Mimo koleje 2022 jsem poslechla přednášku aromaterapeutky a aromamentorky Janky Urbanové o tom, jak mohou vůně podpořit kreativitu. Tohle téma bylo pro mě naprosto neznámým teritoriem, ale něco ve mně říkalo, že se mu mám otevřít.
Zkoumala jsem krůček po krůčku, jak na mě působí vůně levandule, damašské růže, pomeranče, santalového dřeva nebo bergamotu. Vnímala jsem jejich zklidňující nebo povzbuzující účinky.
Začala jsem chodit na workshopy aromaterapie a tvořila si své osobní esence. Jsem moc ráda, že jsem si k esenciálním olejům našla cestu a oni ke mně.
Dokážu si představit, jak si s nimi v hodině angličtiny nebo němčiny hrajeme. Zkoumáme, co je nám příjemné a co nás odpuzuje, co je nám libé a nelibé. Je to jako hladivý a hřejivý dotek.
Zjistila jsem, že díky esenciálním olejům vám samovolně naskakují nejrůznější vzpomínky a to se dá moc krásně využít například při psaní příběhů. Vůně jako spouštěč. Mně stačí vůně čerstvě upečeného štrůdlu, vyžehleného prádla nebo pivoňky a už začínám cestovat v čase a prostoru. Podobně na mě působí vůně geránia nebo růže, která mě přenese do zámeckých zahrad staré Anglie, levandule zase do milované Provence.
Když si přivoním k citrusům, ocitám se na ostrově Capri, kde mě hladí sluneční paprsky, já se brodím bosá v moři a sbírám oblázky a mušle na památku. Kdykoli ucítím vůni kadidla, ocitám se v Římě, v Bazilice sv. Petra, a na duši se mi rozlije božský klid.
Kdykoli potřebuji rozproudit kreativitu sahám po mátě nebo bergamotu, protože osvěžují mysl. Když jsem roztěkaná a potřebují jemné pohlazení, najdu ho v damašské růži a v poslední době opravdu miluji kombinaci mandarinky a rozmarýnu. Obě totiž, růže i mandarinka, tak nějak konejší a rozptylují pochybnosti. Rozmarýn mi vrací radost z tvoření a z celého tvůrčího procesu. Geránium mi přináší úlevu, když pracuji víc, než mám, a jsem schopna z ohledem na své kapacity unést.
Dovolte vůním, aby vás pohladily a objevte jejich kouzlo. Budete nadšeni.
Kde se toulám, když hledám malé radosti pro svoji vnitřní spisovatelku, výtvarnici a umělkyni?
Moje nejoblíbenější obchody:
Přeji vám krásný čas ve společnosti cizích jazyků. Dovolte si vnést svěží vítr do své výuky. Hodně štěstí.