Jsem božská!

Tento text věnuji všem úžasným ženám, se kterými jsem mohla spolupracovat a které skrze angličtinu nebo němčinu (znovu)objevily své dary a našly samy sebe.

Přes prázdniny jsem procházela svoje staré poznámky a našla jsem poklad. V roce 2019 vyšel v listopadovém čísle lifestylového magazínu Marianne rozhovor s názvem „Angličtina bezbolestně“ , kde jsem odpovídala na mnoho otázek spojených s učením cizích jazyků. Ne všechno se do tohoto rozhovoru vešlo a navíc od něj už uteklo několik let a já jsem za tu dobu bohatší o spousty dalších zkušeností. Jediné, co vnímám a co zůstává, je skutečnost, že se postoj lidí k cizím jazykům proměnil jen velmi malinko. Stále totiž dostávám stejné otázky a to přesto, že se konají online konference, vznikla celá řada zajímavých jazykových projektů a v médiích vychází jeden článek za druhým, jak se učit jazyky efektivně, jak najít nebo neztratit motivaci.

Určitě o výuce cizích jazyků nevím úplně všechno, ale vím toho dost na to, abych lidem, především pak ženám, pomohla vymotat se z toho začarovaného a bludného kruhu nejrůznějších doporučení a rad, stejně jako očekávání, jak by se věci měly dít. Vedu je k tomu, aby si našli svoji vlastní cestu. Když se rozhodnou pro spolupráci se mnou, pak nejsem zcela jistě ta, která jim maže med kolem pusy. Už jim nedovolím fňukat, nefoukám jim bolístky, protože špatnou zkušenost jsme v průběhu života udělali v určitém okamžiku všichni. Někdy se prostě stane, že nám nesedne učitelka němčiny nebo lektor angličtiny. Jenže i ona nebo on jsou skvělí v tom, že nám ukazují, co se nám nelíbí, co s námi neladí, a tím nám pomáhají vydat se jiným směrem tam, kde to s naším vnitřním nastavením bude v mnohem větším souladu. Každý má totiž své štěstí a úspěch na dosah ruky. Tajemství úspěchu nespočívá jen v tom, kolik nepohodlí jsme ochotni snést, abychom ho dosáhli. Nemusíme ani uvíznout v jedné verzi svého studijního procesu. Můžeme si dovolit objevovat nové cesty, které budou ve větším souladu s tou osobností, kterou právě teď jsme. A to mě na tom moc baví.

Ano, učení cizích jazyků nás přivede do situací, kdy budeme nuceni potkat se se svými vlastními limity a být k sobě pravdiví natolik, že se rozhodneme tyto limity překročit, nebo si zvolíme pohodlí a raději obětujeme to, co by nám mohlo otevřít dveře k lepší práci, k novým cestovatelským zážitkům nebo k novým setkáním a přátelstvím – výbornou znalost cizího jazyka. A já bych chtěla říct, že i to je v pořádku. Nikde není vytesáno do kamene, že to tak bude navždy. Za půl roku může být klidně všechno jinak.

V momentě, kdy se mě lidé začnou vyptávat na cizí jazyky, zbystřím. Vím, že v jejich otázkách se skrývá jejich vlastní vnitřní nejistota a hledání odpovědí na vlastní pochybnosti či zmatky. Přicházejí ke mně jako k autoritě a expertce. Ano, cizí jazyky jsem vystudovala, mám magisterský titul a více než dvacet let se ve světě cizích jazyků pohybuji. Vím toho tedy dost na to, abych své studenty a studentky provedla úskalími a nástrahami anglické a německé gramatiky a vyvedla je ze slepých uliček jejich vlastních přesvědčení a očekávání. To, jestli jsou cizímu jazyku ochotni věnovat energii, čas a finance přenechávám však jim.

Někdy, když vidím, slyším nebo si někde přečtu, jak se doporučují nejrůznější metody, jak se hraje na motivaci (svojí vlastní manipulaci), jak se tvoří videa se zaručenými tipy, jak se naučit cizí jazyk, pak to mlčky jen pozoruji a nekomentuji. Dnes už z vlastní zkušenosti vím, že jsou lidé, kteří to ještě takto potřebují slyšet. Přijde mi však, že odpověď je vlastně jen jediná. Vychází ze srdce a zní „ANO. TO CHCI. PO TOM TOUŽÍM A JSEM OCHOTEN/OCHOTNA PROTO NĚCO UDĚLAT.“ Vše ostatní pak jen o to více mate, rozptyluje, vnáší pochybnosti a oddaluje nás od skutečné podstaty věci, tedy od objevování cizího jazyka samotného.

Když máte touhu odletět do Austrálie, postavit domů, zaběhnout maraton, zdolat nejvyšší horu světa, přeplavat kanál La Manche většinou a naprosto přirozeně uděláte všechno proto, aby to vyšlo. Vytvoříte si itinerář, nakoupíte výbavu, začnete s tréninkem, našetříte si náležitý finanční obnos. A jdete do toho. S každým dalším krokem věříte ve splnění svého snu víc a víc. Je mi proto záhada, že ve světě cizích jazyků tohle nějak nefunguje a přitom i tady vše vychází ze srdce a z upřímné touhy. U cizích jazyků jsou však velmi často hlavním kritériem spíše finance a čas. A tak to často končí nějakou výmluvou a sebesabotáží. A přitom stačí tak málo.

V sobotu jsem se dívala na komedii „Jsem božská!“ s Amy Schumerovou v hlavní roli. Hlavní hrdinka touží být krásná, úspěšná a obletovaná. Jednoho dne se ve fitness centru praští do hlavy. Když znovu nabere vědomí, něco je v tom, jak se na sebe dívá a jak se vnímá, jinak. Ta dříve tak zamindrákovaná, nesebevědomá a úzkostná dívka se začne chovat tak, jak si vždycky ve skrytu duše přála. Sebevědomě, nespoutaně, odhodlaně. Věří totiž, že tak i vypadá a že se tak nevnímá jen ona sama, ale že ji tak vidí i celý svět. I když je pořád ona ta samá René, její vnitřní nastavení se změnilo.

Když jsem sledovala celý příběh, uvědomila jsem si, spousty podobností s tím, co kolem sebe slýchám ve vztahu k cizím jazykům. Lidé velmi často svoje schopnosti naučit se cizí jazyk podceňují, někdy fňukají nebo o sobě v tomto ohledu jinak nehezky mluví a tím snižují svoji sebehodnotu. V tom filmu šla hlavní hrdinka také na hodinu spinningu. Její vnitřní přesvědčení je, že pro hezkou postavu musí zkrátka něco udělat. Nic není zadarmo.  Ostré tempo, hlasitá hudba, křik trenérky. Jeď! makej! To dáš! Ty na to máš! Jedeme! Dámy, změna už na vás čeká! Je na dosah! Jste připravené? Už jen z té představy mi jde mráz po zádech. Brr! Ne, nemám nic proti spinningu. Tím, jak je každý člověk jedinečný a svůj, potřebuje a vyhledává jiný druh pohybu. Já osobně miluji procházky s naším Benem, jízdu na kole, výšlapy po skalách a plavání. Ano, i při lezení po skalách si dost máknete, ale je to jiné. Jste v napojení na přírodu, po kopci přijde většinou rovinka a pak údolí, někde vás stezka dovede k vyhlídce a vy se můžete kochat výhledem do krajiny. Vše probíhá přirozeně a v lehkosti. V té scéně z fitness centra jsem vnímala spíše ohromnou dřinu než radost a lehkost. Střih.

Přeneste se teď se mnou do hodiny angličtiny. Jak to tam vypadá? Pracujete s učebnicí? Jak se učíte nová slovíčka? Jak pracujete s chybami? Jak se tam cítíte? Sedne vám tento typ výuky, nebo cítíte, že by vám vyhovovalo něco jiného? Chci tím říct, abyste se zaměřili na to, kam jde vaše pozornost – na výkon, nebo se soustředíte na cestu samotnou a užíváte si ji. Zažíváte dřinu, vynakládáte úsilí, musíte se nutit, vede vás to stále hledat výmluvy, nebo prožíváte radost, vše pěkně plyne a na hodiny se těšíte?

Věřte mi, jde to i jinak. V lehkosti a jemnosti. Já osobně volím jemnou cestu, která vás, světe div se, také dovede k cíli. Puká mi srdce žalem, když slyším příběhy o tom, že angličtina je těžká, nebo o tom že němčina se nedá poslouchat. Já s nimi píšu totiž úplně jiný příběh. Není to těmi jazyky, je to mým přístupem k nim. Je mi s nimi hezky. Hýčkám si je. A tak nějak se mi vrací jen to dobré. Ráda se s vámi o své zkušenosti podělím osobně v rámci individuální spolupráce nebo v mých kurzech. Pojďme se učit cizí jazyky jemnou a laskavou cestou. Je to snazší, než se na první pohled může zdát.

Mějte rádi úplně všechno, co vás v životě potká.

PAUL CANTALUPO