Ve světě cizích jazyků se pohybuji poměrně dlouho a setkala jsem se s mnoha nejrůznějšími typy studentů a studentek. Sama jsem také chodila na nejrůznější kurzy, abych i já vstoupila do role studentky a dívala se na práci lektora jinou optikou.
Když jsem jako lektorka začínala, věřila jsem, že dokážu naučit anglicky nebo německy prakticky každého studenta, že mi bude stačit mé vlastní nadšení a dovednosti.
Postupně, jak jsem sbírala zkušenosti a jako lektorka se stále více ukotvovala, začalo mi docházet, že není v mých silách přimět každého studenta, který mi vstoupí do cesty, aby začal pravidelně na hodiny docházet, aby si vyhradil čas na domácí přípravu, aby sám od sebe chtěl ve společnosti cizího jazyka trávit volný čas a věnovat mu náležitou pozornost.
Podvědomě jsem cítila, že cesta vede jinudy. Ne směrem ode mně ke studentovi, ale od studenta ke mně.
Jak taková cesta vypadá a proč můžete být ve vzájemné spolupráci nešťastní?
Celý příběh začíná už někde v mateřské školce, kdy poprvé vystupujeme z bezpečného prostředí naší rodiny a vstupujeme do skutečného života, kde se začneme potkávat s jinými lidmi, ke kterým se začneme nějakým způsobem vztahovat. Paní učitelka v mateřské školce je první z autorit, která nám předává základní návyky, jak o tom krásně píše Robert Fulghum v knize Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.
Paní učitelku z mateřské školy pak záhy vystřídají učitelé na základní, střední a vysoké škole. S každým dalším setkání přebíráme, ať chceme nebo ne, jejich hodnoty, postoje a přesvědčení, především pak jejich úhel pohledu na nás a na způsob, jakým nás a naši osobnost hodnotí.
Nějaký způsobem však vnitřně cítíme, že to někdy nemusí být v úplném souladu s tím, kým ve skutečnosti jsme a že mnohdy bychom potřebovali a ocenili úplně jiný přístup. Jenže na základní, střední ani vysoké škole si vybírat nemůžeme. Jediné, co můžeme, je ze školy odejít a hledat jinde to, co je našemu srdci a nastavení bližší.
A jakkoliv toto už dávno neplatí v situaci, kdy se už jako dospělé a svobodné bytosti rozhodneme, že se chceme naučit cizí jazyk, stále se s tímto fenoménem setkávám.
Vypadá to asi takto:
Lektor nebo lektorka je osloven/a potencionálním zájemcem. Hlavním kritériem pro spolupráci ze strany klienta nebo klientky je především finanční investice, vhodný čas, způsob výuky – skupinový kurz nebo individuální spolupráce. V takovou chvíli jsou osobnost a dovednosti lektora/lektorky spíše nepodstatné. Stačí skutečnost, že učí angličtinu nebo jiný cizí jazyk. Jestli její přístup, osobnost a způsob výuky se mnou budou skutečně v souladu, mě v této chvíli jako studenta vlastně moc nezajímá, i když to je úplně to nejdůležitější kritérium.
Nastavení potencionálního studenta v překladu: Musí to být levné, časově mi to musí zapadat a nesmí mě to stát moc úsilí.
Pak se však často děje to, že student posléze zjistí, že mu nevyhovuje čas kurzu, že mu vlastně nevyhovuje forma skupinového kurzu, protože tam nemá veškerou pozornost lektora a zdánlivě se neposouvá.
Na domácí úkoly, které jsou nezbytnou součástí úspěchu, vlastně také velmi obtížně hledá čas. Na scénu tak vstupuje studentův vnitřní sabotér, který začne hledat věrohodné výmluvy tak, že je najednou vlastně všechno špatně. Počáteční nadšení vystřídají pocity frustrace a resistence.
Závěr, ke kterému student nebo studentka následně dospěje, je:
Angličtina/ Němčina těžká. Chybí mi slovíčka a na tom to prostě vázne.
Já jsem zjistila, že to nikam nevede.
Asi vážně nemám talent na jazyky.
Vlastně jsem si přišla na to, že mi lektorka a její způsob práce nevyhovují, ale nevím, jak bych to mohla změnit. Asi to vzdám. Budu se muset smířit s tím, že na lektory nemám štěstí.
Repertoár takovýchto výmluv by časem vydal na jednu knihu.
A jak je na tom lektor/ lektorka?
Pokud se vám děje, že student stále častěji odvolává hodiny, do výuky pravidelně přichází s tím, že tento týden byl v práci velice náročný a na angličtinu neměl čas, pak byste měli zpozornět.
Potkáváte se s někým, kdo se rozhodl pro něco, o co vlastně, pokud bychom šli do skutečné podstaty věci, nemá zájem.
Není vůbec třeba, abyste se snažili celou situaci nějak vysvětlit, hledat pro ni logické argumenty.
To všechno je jen zbytečná ztráta vašeho času a energie. Pokud takové jednání budete tolerovat dlouhodobě, i když je v rozporu s vašimi standardy, dříve nebo později si takový přístup vybere svoji daň ve formě syndromu vyhoření.
Zkrátka a dobře, taková situace vyžaduje pořádnou dávku upřímnosti, odvahy a jasné NE takové spolupráci.
Co s tím? Jde to i jinak?
Během své praxe jsem spolupracovala opravdu s mnoha klienty. Chvilku mi trvalo, než jsem našla ty správné otázky, které mi ukázaly, do jaké míry student skutečně ví, co chce a má jasnou představu o tom, co od naší spolupráce očekává.
Ukázalo se mi zároveň, že naše spolupráce není jen o vlastním učení se cizího jazyka, ale že jejím hlavním přínosem je hluboká osobní transformace postojů, limitů a přesvědčení ve vztahu k cizímu jazyku, sama k sobě a k životu.
Někde na cestě jsem si uvědomila, že to je ta skutečná hodnota, kterou do naší vzájemné spolupráce s klienty vnáším jako lektorka. O to více je pro mě důležité s kým trávím svůj čas a do jakého typu spolupráce vkládám svou energii.
„Your hell yes people don’t want to be persuaded and convinced
They don’t need you to tap into their pain points and overcome their objections. They want to feel deep resonance with your work, your story, your energy, your approach. They want to invest in your offerings from a place of nervous system regulation that comes from knowing ‚this person’s work is a hell yes for me‘ instead of feeling activated from a place of FOMO or fear.“ – Jen Carrington
Proto vnímám, jak moc důležité je, aby si kdokoliv, kdo se rozhodne pro spolupráci se mnou nebo si vybere jiného kolegu či kolegyni, položil následující otázky:
Co mi znalost angličtiny nebo jiného cizího jazyka přinese a jak se mi tím změní život?
Jsem ochoten/ochotna dělat potřebné kroky, měnit, propouštět a uvolňovat svá přesvědčení, která ode mně bude celý transformační proces vyžadovat?
Když vím, že mi znalost cizího jazyka může otevřít dveře k lepší budoucnosti, jakou to má pro mě hodnotu ?
Kdo a co mě na mé cestě nejlépe podpoří? Jaké dovednosti chci v rámci takové spolupráce rozvíjet?
Jaké lidské i odborné kvality by měl člověk, se kterým chci spolupracovat, mít?
Čím se u něj chci inspirovat?
Co se od něj chci naučit?
Vaše štěstí a váš úspěch v cizím jazyce nemá tedy tolik do činění s jazykovou školou a kurzem, který si vyberete, ani s lektorem nebo lektorkou, kteří vás tím kurzem provázejí, ale jen s vámi samotnými.
Můžete mít tu nejlepší lektorku na světě, ale pokud jí nepůjdete naproti pravidelnou docházkou, domácí přípravou a opravdovým zájmem o cizí jazyk, zůstanete zacyklení ve svém neprospěšném jednání a chování a nic se ve vašem životě nezmění. Jedinou možnou změnou je výměna lektorky, změna kurzu, což ale neřeší skutečnou podstatu věci.
Krásně o tom píše Alexandra Franzen na svém blogu v příspěvku 3 lessons from 12 years of yoga.
Životní lekce č. 1
Za tvoji nepřítomnost neexistuje žádná náhrada.
A tak překonej svou lenost a pohodlnost, dojdi na lekci a nauč se tam čelit svým strachům a limitům. Pusť se do díla.
Životní lekce č.2
Oddanost tomu, co vás skutečně baví.
Když budete k sobě upřímní a podíváte se na to, čím skutečně trávíte svůj čas, patří mezi tyto aktivity i angličtina nebo němčina? Kolik svého času cizímu jazyku denně, týdně věnujete? Čemu opravdu chcete věnovat svoji pozornost? Znovu jemné připomenutí – buďte k sobě upřímní.
Životní lekce č. 3
Nemusíte dokončit všechno, co jste začali. Možná i jen to, že jste se do toho pustili, byla lekce sama o sobě.
Je v pořádku opustit věci, které vám už nejsou blízké a když váš zájem o ně vyprchal. Není potřeba lpět na přesvědčení, že se věci mají dotahovat do konce.
I ve světě cizích jazyků potřebujete rovnováhu, harmonii a soulad. Vzájemně souladný vztah dvou lidí – studenta a lektora.
Vše ostatní je mrhání vašimi penězi a časem a hluboká neúcta k práci lektora či lektorky.
Chtěli byste objevit své jazykové “PROČ”? Pak vám zaručeně udělá radost tohle.
Pokud si někde uvnitř sebe říkáte něco jako „Zatraceně, to chci!“, pak se podívejte sem.
Dovolte si objevovat nové cesty, které budou ve větším souladu s tou osobností, kterou právě teď jste.
Přeji vám, ať vám to s cizími jazyky ladí.
Autor/ka fotografie: Andrea Piacquadio