Na konci ledna jsem se rozhodla, že je čas vyslyšet volání francouzštiny, které se už vážně nedalo přeslechnout, ani kdybych schovávala hlavu pod polštář.
Takže tu s francouzštinou tančíme už tři měsíce.
Za tu dobu jsem o sobě jako o studentce zjistila, že mě francouzská gramatika tak nějak vlastně moc nebere, někdy mám pocit, že mě vlastně zdržuje od toho podstatného – od toho, abych mohla vyprávět své příběhy. A to bylo mé druhé uvědomění.
Přišla jsem na to, že si moc ráda povídám a že mám v hlavě spousty příběhů, které touží po tom, aby je někdo slyšel.
Zvládnu to v angličtině, v němčině, ale ve francouzštině stále narážím na své limity ve slovní zásobě a v gramatice. „Ach, jo“, běží mi hlavou s každým novým zadáním úkolu, s každou hlasovou zprávou, kterou mám nahrát pro svoji lektorku. Je to k zbláznění.
Třeba v pátek jsem se dívala na nádherný francouzský film se Juliette Binoche v hlavní roli. Miluju filmy, kde se vaří a kde se vám sbíhají sliny s každým kamerou tak bravurně zachyceným kouskem pokrmu a je úplně jedno, jestli je to salát, chřest nebo koláč.
Film má anglický název „The Taste of Things“, ve francouzštině „La passion de Dodin Bouffant“, v češtině pak „Umění žít a milovat.“ Je to oslava života a veškeré hojnosti – vjemů, citů, požitků a zážitků.
Například Ann Hornaday označila film v recenzi pro The Washington Post následujícími slovy:
‘The Taste of Things’: Juliette Binoche is Mona Lisa in the kitchen.
„Binoche is so gifted, she no longer seems to act anymore: She just is, in all her serene confidence and physical charisma, and “The Taste of Things” provides the ideal showcase for those ineffable gifts.“
Financial Times píše o filmu, že je „mouth-watering tale of care and tradition“.
I když francouzsky ještě neumím natolik, abych rozuměla každému slovu, dívala jsem se na ten film v původním znění bez titulků .
Naslouchala jsem, trénovala jsem výslovnost tam, kde těm frázím bylo rozumět, tříbila jemnocit pro výslovnost pro mě zatím dost zapeklitých francouzských hlásek. Vnímala jsem tempo, intonaci a melodii.
Pak, když jsem film dokoukala, zacítila jsem takový lehký smutek. Pomyslela jsem si, jak by bylo hezké, kdybych mohla o tom filmu vyprávět ve francouzštině.
Došlo mi, že zatím ještě nemám a neznám všechna potřebná slovíčka, abych šla více do hloubky a řekla všechno tak, jak cítím.
Napsala jsem to své lektorce a ona mi řekla: „Zkus to. Těším se na tvé vyprávění do ouška.“ A já na to: „Tak jo.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že nemám, co ztratit, že mohu jen získat. Sedla jsem si k počítači a dohledala si slovíčka, sepsala jsem si, co by ráda řekla tak, aby mi to šlo hezky do pusy, rozuměj znělo přirozeně. A výsledek? Dvě minuty. Mluvila jsem to tom filmu dvě celé minuty a to je velká věc.
Včera mi moje lektorka ve zprávě napsala: „Děkuji ti za tvoje milé hlasové zprávy. Udělaly mi radost. Tvoje francouzština na mě udělala moc dobrý dojem. Vím, že si text připravuješ, pracuješ se slovníkem, ale to, jak tvoříš věty, způsob, jakým je čteš a tvá výslovnost si zaslouží ocenění.“ Její slova byla mým malým vítězstvím.
Možná, že právě teď to máš podobně i ty s angličtinou nebo němčinou. Chtěla bych tě povzbudit a říct ti, že existuje způsob, jak to změnit. Ten klíč ke svému úspěchu držíš ve svých rukou jen ty sama a nepotřebuješ k tomu mít perfektní plán a božské načasování. Můžeš začít klidně dnes. Jsem tady pro tebe.