Druhý krok

Moje rodina dostala chuť na bramboráky. Moc se mi do nich nechtělo, myslím si totiž, že nejlepší bramboráky na světě nám dělal náš děda Honzík a nikdo jiný je už nikdy neudělá tak dobré jako on.

Nakonec však u té plotny stojím, čekám na první bramborák a nemohu se dočkat, až si ten křupavý zázrak z brambor se svou rodinou vychutnám. Řídím se radami mé oblíbené autorky kuchařek Jany Florentýny Zatloukalové.

V okamžiku, kdy bramborák na opékané straně zezlátne, a tudíž nastává ta správná chvíle, kdy se má opatrně obrátit a stejným způsobem osmažit i na druhé straně, zůstává na pánvičce jen trhanec. Další pokusy dopadly stejně tragicky. Moje bilance čtyři bramboráky syrové, tři mírně nedopečené, dva připálené. Vztek pomalu střídá beznaděj. To vážně není fér. Z obyčejných bramboráků se stává moje noční můra. Co naplat, že mám doma tolik kuchařek a odebírám časopis Apetit, upéct dobrý a křupavý bramborák je dnes prostě nad moje síly. Nakonec se mi přece jen podaří několik bramboráků upéct a svou rodinu ten den nakrmit.

Večer po tom kulinářském „Waterloo“ jsem si jako kočka lízala rány a bezmyšlenkovitě přepínala mezi programy v televizi. Najednou bylo všechno pryč. Z obrazovky se na mě usmívala Julia Childová. Právě tam běžel jeden z mých nejoblíbenějších filmů Julie a Julia, biografický příběh o kuchařské legendě Julii Childové, kterou úžasným způsobem hraje americká herečka Meryl Streepová. Julia Childová milovala vaření a obzvláště francouzskou kuchyni. Napsala kuchařku „Mastering the Art of French Cooking“, která se stala ve své době nejlépe prodávanou knihou. Aby se zdokonalila ve vaření, navštěvovala Julia v Paříži kurzy ve vyhlášeném „Le Cordon Bleu“. Součástí výuky byla i technika krájení cibule.

Právě filmová scéna s krájením cibule je neskutečná. Julia spotřebovala téměř celý desetikilový pytel, dokud to nebylo dokonalé. S podobným nasazením a nadšením se učila udělat omeletu, těsto na koláče, ušlehat bílky, vykostit rybu nebo uvařit vývar. Její mužští kolegové, kteří na ni zpočátku pohlíželi s jistou nedůvěrou a despektem, museli nakonec uznat, že má Julia pro strach uděláno a nic ji jen tak neodradí.

A proč vám to tady píšu? Vařím vážně docela ráda, ale čas od času se mi prostě nedaří. Bude to vyžadovat nejméně dalších deset kilo brambor a hodně trpělivosti, než budou moje bramboráky jako od našeho dědy.

S cizími jazyky je to velmi podobné jako s vařením.  Někdy je opravdu těžké vydržet a ustát momenty, kdy člověk ztrácí motivaci a začne hledat výmluvy. Zpravidla po několika měsících a týdnech podléháme pocitu, že nám to nejde tak, jak bychom si představovali, gramatika je těžká, do konverzace se nám nechce, protože nám chybí slovní zásoba a vůbec nám vlastně chybí čas na učení.

Americký podnikatel a spisovatel Seth Godin, od kterého se velmi učím, o tom píše na svém blogu. Svůj komentář nazval Don´t forget the second step (Nezapomeňte na druhý krok). Co tím myslí?

Když začínáme s něčím novým, nejprve se učíme, jak se daná dovednost dělá, jak věci fungují. Často však zapomeneme udělat druhý krok, který je pro úspěch v učení mnohem důležitější.

Stejně jako se Julia Childová zamilovala do Francie, zdejšího životního stylu a do francouzské kuchyně, je totiž třeba věnovat se i cizím jazykům se stejným odhodláním, radostí a zvídavostí každý den znovu a znovu. A jednoho dne pak zjistíme, že jsme v té angličtině, němčině či francouzštině vážně dobří, a to bude naše odměna.

„Sometimes you will move forward well. Other times, it will feel like you are getting nowhere. So just rest when you need to, then soldier on when you can. Be kind to yourself. There is no race. There is no time limit. But the sooner you begin any journey, the sooner you can enjoy the delights it offers along the way too.

One must just begin – to take that first step, then another, then another.“ (Bronnie Ware)