Finding Magic in the Unknown

Finding Magic in the Uknown

Vždycky jsem si myslela, že být spisovatelem musí být ohromně těžká věc. V hlavě jsem si nosila příběhy všech těch klasiků jako byl Goethe, Shakespeare, Puškin nebo Hemingway a říkala si, ne tohle není tvá cesta. Zároveň mě na tom ale stále něco lákalo. Často jsem se sama sebe ptala, odkud přichází všechna ta krásná slova, napínavé příběhy, poezie. Od mala jsem četla a knížky byly celým mým světem. Poskytovaly mi inspiraci, byly mojí útěchou a útočištěm. Čtení se stalo mým způsobem meditace, zklidněním, ukotvením a nekonečným zdrojem moudrosti a studnicí poznání. Ráda jsem se nořila do příběhů, které vyprávěli jiní, a stávala se v nich pozorovatelkou. Nikdy mě však nenapadlo začít také psát. Pro sebe. Jen tak.  Nevěděla jsem, jak a od kterého konce vlastně začít. Netušila jsem, že začínáte v momentě, kdy berete pero do rukou, přiložíte ho k papíru a pozvolna začnete skládat slovo za slovem celý příběh. Netušila jsem, že se stačí zastavit tam, kde právě jste, že stačí naslouchat tomu, co se kolem vás děje, jakými zvuky jste právě v té dané chvíli obklopeni. Že stačí, když se porozhlédnete a vnímáte, jaké věci jsou kolem vás. Zda v místě, kde jste vládne klid a harmonie, nebo tam právě probíhá bouře emocí. Že stačí jen psát, jak se v tu danou chvíli cítíte a začít se sebou vést vnitřní dialog a místo venku hledat odpovědi uvnitř sebe. Tak prosté a jednoduché to je.

Vycepovaná z akademického světa jsem se dlouho, možná až příliš dlouho, držela přesvědčení, že cokoliv napíšu musí mít výpovědní hodnotu, musí to být stylisticky propracované, a hlavně bez gramatických chyb, protože to se neodpouští. Co já jsem si vyslechla od svého vnitřního cenzora a kritika. A výsledek? Nikdy nic nevzniklo. Zůstal jen sen o psaní. Ale někde uvnitř ten plamínek a touha psát pořád hořely. Slabě, ale hořely.

Do života mi dokonce začali chodit lidé, od kterých jsem začala odkoukávat, co to psaní vlastně je a jaký vztah k tvůrčímu procesu mají. Ale pořád jsem cítila vnitřní odpor a vše sledovala pěkně z povzdálí. Co se vlastně skrývalo za mým váháním, výmluvami, odkládáním na někdy jindy?

Byl tam strach, který mi našeptával, že je to moc nebezpečné. Můj starý známý Strach s velkým S se mě snažil už poněkolikáté ochránit. Před čím vlastně?

Elizabeth Gilbert píše ve své knize Velké kouzlo:

“… strach je pustý hřbitov, kde naše sny vysychají v nemilosrdném žáru slunce.”

V momentě, kdy chcete vyzkoušet něco nového a ukázat to světu, stáváte se zranitelnými. Já osobně se této zkušenosti otevírám s každým napsaným textem, s každým novým rozhovorem, s každým novým setkáním. Cítím však, že chci, aby moje nápady, myšlenky a způsob vnímání světa dostaly svůj prostor na slunci a nezůstaly kvůli mým strachům pohřbené v Zemi duchů.

V takové chvíli je pro mě důležité se zastavit a projevit si laskavost. Přizvat zvědavost a věnovat těmto pocitům upřímný zájem. Nakonec zjistíte, že vaše strachy nejsou skutečné, ale jen domnělé. A když na to přijde slovy Elizabeth Gilbert mohou být časem i nudné, protože stále dokola opakují jen to samé slovo:

“Přestaň! Přestaň! Přestaň! Přestaň!”

Můj vnitřní spisovatel mě naštěstí v klidu nenechal. Pořád mě pošťuchoval a dělá to každý den. Co hledáte, hledá také vás, říká jedno staré moudro. Začala jsem tedy postupně hledat odpovědi na otázku, co to vlastně znamená psát, jaké je to psát, opravdu potřebuji klid na psaní, skutečně potřebuji odjet na opuštěný ostrov a tam v osamění, nikým narušená se konečně pustit do psaní o věcech, které tak dlouho nosím v hlavě.

Jaká je tedy pravda?

Na základě svých prožitků jsem si uvědomila, že jediné, co člověk v takovém momentě potřebuje, je odvaha se svým strachům a omezujícím přesvědčením postavit, překonat je a směle se vydat objevovat to, co se nachází na druhé straně strachu.

“Odvaha znamená dělat něco, co vám nahání hrůzu.” (Elizabeth Gilbert, Velké kouzlo)

Když po něčem opravdu toužíte a vydáte se tomu naproti, začnou se dít moc zajímavé věci. Mně přišly do života nejen lidé, kteří toho o psaní a kreativitě vědí opravdu moc, ale také správné knížky.

A tam jsem pochopila, že všechno je úplně jinak, než jsem si myslela. Jestli jsem byla do té doby přesvědčená, že jsem na své cestě sama, pak ani to nebyla pravda.

Vytvořila jsem si své malé kolegium poradců a mentorů (Board of Mentors). K nim si chodím pro radu, pokaždé když mám pocit, že jsem zase uvízla a nemůžu se pohnout z místa. Uvědomila jsem si, že s nimi mohu být v kontaktu osobně nebo právě prostřednictvím jejich knih. Mohu tak s nimi vést dialog, kdykoli potřebuji, a najít odpovědi na své otázky.

“Writing goes so much easier, so much better, when we don´t work at it so much. When we give ourselves permission to hang out on the page…”(Julia Cameron, The Right to Write)

Velkou inspirací a skvělými učiteli jsou mi také děti. Právě ony mě učí, že psaní je vlastně děsně jednoduchá věc. Jejich tvůrčí proces je z mého úhlu pohledu poněkud živelný. Když je to popadne, dokáží napsat tři krátké povídky za dopoledne. Spontánně. Teď a tady. A pak se třeba měsíc nic neděje, což je také v naprostém pořádku. Děti mě učí, že s psaním to může někdy být jako s čokoládou. Je to jako uždibnout si malý kousek, stejně nakonec neodolat a slupnout ji celou, ale s radostí.

„Guilty pleasure is what writing is all about.” – (Julia Cameron, z knihy The Right to Write)

… “Schokolade fragt nicht. Schokolade versteht.” – (János Angeli, Glücksmomente.)

Mnoho lidí se mě ptá, jak si mají najít cestu k cizím jazykům.

Na tuto otázku si každý musí svoji odpověď najít sám. Stačí k tomu překvapivě málo. Otevřít se světu cizích jazyků s dětskou zvídavostí a hravostí.

Choose wonder over worry!

(Amber Rae)

Dlouho jsem přemýšlela, jak jim mohu svému publiku předat to, co vím a co mám ve vztahu k cizím jazykům prožité, odžité a zažité.

Cizí jazyky mi významně ovlivnily život, staly se jeho neodmyslitelnou součástí, nesmírně ho obohatily a vnesly mi do něj jiný úhel pohledu. V jednu chvíli mě napadlo, nevím, jestli to bylo na procházce, při čištění zubů nebo při žehlení, že stejně jako jsem ve spojení s mými mentory já, mohou být moji čtenáři a příznivci ve spojení se mnou. Nemohu jít s každým na kávu, ale mohu si s nimi povídat prostřednictvím svých blogových příspěvků a příběhů, zde na Facebooku nebo v rámci konzultací .

Mohu tak spojit dvě skvělé věci. Naplnit své poslání lektorky cizích jazyků a koučky a  psát pro radost. Sdílet s mým publikem to, co mě na cizích jazycích baví, proč si myslím, že i když jste v nich pokročilí, tak stále se můžete rozvíjet a růst a objevovat nová a nová zákoutí a tajné uličky. Ve světě cizích jazyků můžete vlastně všechno. Najdete tam jednorožce, velká kouzla, stejně jako temná údolí a neprobádaná teritoria. Je jen na každém z nás, jaký svět angličtiny a němčiny si budeme tvořit. Ten můj je plný krásných knih s (ne)uvěřitelně napínavými lidskými příběhy, voní po kávě a dálkách. Nabízí prostor pro blízká setkání.

Co se stane, když překonáte svůj strach a pochybnosti, které o učení cizích jazyků máte?

Co kdybychom se ještě jednou zkusili otevřít velkému dobrodružství a vydali se se mnou na objevnou plavbu?

Možná nevíte, co ještě o cizích jazycích nevíte.

Start where you are…

Vyzkoušejte si dnes třeba něco napsat. Posílám vám inspiraci.

Quote

Those who do not believe in magic will never find it.” (Roald Dahl)

Citát Julia Child - Finding Magic in the Uknown

Julia Child byla obdivuhodná žena. Souhlasíte s tím, že její slova o přístupu k vaření lze aplikovat i na svět cizích jazyků?

Journaling Prompt

When was the last time you felt unafraid?

Můj tip pro angličtináře, který si rozhodně zaslouží vaši pozornost: Přednáška Elizabeth Gilber – Your elusive creative genius

Miroslava Smíšková
Jsem lektorka angličtiny a němčiny pro pokročilé. Jako certifikovaná jazyková koučka (Neurolanguage Coach®) pomáhám lidem, aby si ve světě cizích jazyků našli vlastní cestu, už nikdy se v něm neztratili a začali více spoléhat na svoje vlastní schopnosti a dovednosti.
  • .
  • Nejnovější příspěvky